Římské legie
římská armáda
Národní vojsko (8.-2. stol. př. n. l.)
Žoldnéřské vojsko (1. stol. př. n. l.)
Legie za Caesara (2. pol. 1. stol. př. n. l.)
Gaius Iulius Caesar
Caesarova legie měla 10 kohort, 30 manipulů a 60 setnin, což bylo 3000-3600 mužů.
Stálé vojsko (1.-3. stol. n. l.)
Za prvního císaře Octaviana Augusta (vl. 27 př. n. l. - 14 n. l.) čítala 28 legií po 5500-6000 mužích. Roku 9 n. l. byly tři legie z tohoto počtu kompletně zničeny Germány v Teutoburském lese, místo nich však vznikly nové tři.
Barbarizace vojska (3.-5. stol. n. l.)
Pretoriáni
Flavius Valerius Constantinus, jako císař Imp. Caesar C. Flavius Valerius Constantinus Augustus
Od doby Scipiona Staršího (přelom 3. a 2. stol př. n. l.) se stalo zvykem, že si vojevůdce zřizoval tělesnou stráž, zvanou cohors praetoria. Byla to kohorta z vybraných spojeneckých a římských vojáků, pěších i jízdních.
Výzbroj
Legionářský meč (gladius hispaniensis) a dýka
Výzbroj římského těžkooděnce se dělila na ochrannou (arma) a útočnou (tela). Obojí se v průběhu staletí značně měnila, ale v zásadě vždy byla arma tvořena přilbou, pancířem a štítem a tela mečem, dýkou a oštěpem či kopím.
V nejstarších dobách se výzbroj vojáků různila podle zámožnosti, protože se občané museli do pole vypravovat na vlastní náklad. Společné však bylo prvním čtyřem majetkovým třídám kopí (hasta), meč (gladius) a štít (scutum), I. třída měla ještě pancíř (lorica) a štít z kovu (clipeus) místo dřevěného. Naopak IV. a V. třída postrádaly ochrannou zbroj a V. třída měla navíc místo kopí a meče prak.
Camillus dal všem stejnou výzbroj až na to, že triarii měli kopí zvané hasta, hastati a principes oštěp pilum samnitského původu (původně to asi bylo opačně, jak svědčí název hastati). Hasta bylo dlouhé kopí určené k bodání, pilum se házel a rozlišovaly se u něj dvě varianty, těžká a lehká. Za války s Pyrrhem (1. pol. 3. stol př. n. l.) se pilum stal společnou zbraní všech řad. I nadále si však vojáci svou výzbroj kupovali ze svých prostředků, což se změnilo až za Maria.
Důležitým impulsem pro standardizaci legionářské výzbroje byla zkušenost z válek s Galy. Od nich převzali Římané nový typ přilby a kroužkový pancíř (lorica hamata), který poskytoval dobrou ochranu a přitom neomezoval pohyb. V 1. stol. se pak objevil nejklasičtější legionářský pancíř, lorica segmentata, složený z kovových pásů.
Cizí národy v římských službách užívaly zbroj římskou nebo svou vlastní. Byli to např. krétští lučištníci (sagitarii) či baleárští prakovníci (funditores).
Jezdci (equites) měli dlouhý sečný meč (spatha) a dlouhé bodné kopí (hasta), štít a kroužkový či šupinový pancíř. V orientu se Římané setkali s těžkooděnou sarmatskou a parthskou jízdou, u které byl jezdec kryt kovem od hlavy k patě a i kůň měl čabraku obrněnou kovovými lamelami. V reakci na ně se i v římské armádě objevilo jezdectvo tohoto typu, tzv. cataphractarii.
